Vážené čtenářky a čtenáři,
v tomto čísle soustředíme pozornost na vztah „participativního“ a „expertního“ přístupu (dále jen „PP“ a „EP“). Autoři článků napsaných k tomuto tématu mluví, až na jednu výjimku, o participaci. Její pojetí se ovšem v sociální práci vynořilo a vyvíjí jako reakce na EP.
Proto navrhujeme diskutovat PP v rámci jeho vztahu k EP. Porozumění vývoji tohoto vztahu naráží na překážky. Pojmy PP a EP nejsou ujasněny, a diskutující proto někdy nevědí, o čem ostatní hovoří. Navíc nemáme empirické odpovědi na otázku, v jaké podobě a v jakém vztahu se principy PP a EP v praxi uplatňují. Chvályhodné úsilí části sociálních pracovníků prosazuje PP v praxi. Pozornosti přitom někdy uniká, že aplikace PP se někdy snoubí s využitím EP. Reálná podoba participativní praxe nám není známa, protože její empirický výzkum se těmto otázkám příliš nevěnuje.
V teorii je přitom expertní vědění považováno za nástroj podpory participace. Tento předpoklad najdeme jak v racionalistické, tak v institucionálně zaměřené argumentaci.
Z racionalistické perspektivy spočívá participace v účasti na vyjednávání. Sociální pracovník a klient vyjednávají, v čem dopomohou naplnit zájmy toho druhého, aby tak získali šanci naplnit zájmy vlastní. Předpokládá se, že „úspěšnost“, tj. schopnost naplnit vlastní zájem a neobětovat přitom příliš mnoho zájmům toho druhého, závisí na třech okolnostech. Na schopnosti něco nabídnout, na dovednosti vyjednávat a na moci ovlivnit toho druhého. Pokud sociální pracovník zaujímá výhodnější pozici než klient, může mu vnucovat svou vůli. Předpokládá se, že sociální pracovník může vyrovnání jejich vyjednávacích pozic podpořit tím, že klientovi osvětlí spletitost problémů, do nichž se dostal, a vyloží mu dostupné způsoby řešení. Jinak řečeno, zpřístupní mu vědění, které jako expert na pomáhání má k dispozici. Klienti navíc mohou potřebovat expertní podporu, aby věděli, jak s nově nabytým věděním při vyjednávání naložit.
Z institucionální perspektivy se sociální práce jeví jako sociální útvar, ve kterém se aktéři pomáhajících intervencí nespojují na základě směny individuálních zájmů, ale díky tomu, že za žádoucí kolektivně přijali určitá pravidla vzájemného jednání. Kolektivně přijata, orientují pravidla vzájemné reakce sociálních pracovníků a klientů, včetně jejich zapojení do rozhodování. V tomto případě je předpokladem participace klientů na řešení jejich situace sociální učení, kterým si klienti osvojují uznávaná pravidla vzájemného jednání, která sociální pracovníci jako experti už dávno znají. Učení vede k participaci klientů, pokud jsou pravidla, jimž se teprve učí, nastavena tak, aby posilovala jejich vliv na rozhodování. Pokud např. pravidla zahrnují „respektování argumentů druhé strany v diskusi“, klienti mohou participovat, jsou- -li uznáni za experty na vlastní život a sociální pracovníci jim navíc zprostředkují své expertní vědění, z jehož pozice argumentují.
Z hlediska teorie se tedy participace klientů bez expertního vědění neobejde. Vznikají dvě otázky: Za prvé: Je tedy na místě chápat principy PP a EP jako konkurenční? Případně, kdy ano, a kdy ne? Touto otázku se zabývá studie Adély Michkové, která vztah obou přístupů zkoumá v kontextu vývoje teoretických představ o supervizi.
Druhá otázka zní: Jaký obraz uplatňování principů PP a EP získáme, zkoumáme-li praktickou podobu PP empiricky?
Na tuto otázku nenaleznete v tomto čísle vyčerpávající odpověď. Takový je stav našeho vědění. Sociální pracovníci čerpají z teorie PP představy, jak postupovat, aby klienti (spolu) rozhodovali o pomáhajících intervencích. Tyto teoretické návody se snaží uvádět do života. Mj. o tom svědčí některé příspěvky v publicistické části práce na webu. Poznatků výzkumu, které by umožnily s odstupem porovnávat teoretické předlohy a reálnými podobami pro-participativních snah, však mnoho nemáme.
Ve snaze zaplnit tuto mezeru se podařilo získat několik příspěvků, které se realizací participativních představ v praxi naší sociální práce zabývají. Dvě Markéty, Čtvrtečková a Geregová, upozorňují, že snahy zapojit experty se zkušeností do tvorby programů pomoci uživatelům drog naráží na neochotu sdílet s nimi moc a akceptovat jejich vědění. Kateřina Glumbíková a Marek Mikulec zkoumali pohledy na participaci lidí bez domova na tvorbě programů sociální politiky a odhalili perspektivu „falešné participace“: poskytovatelé nebo pracovníci obcí používají formální účast lidí bez domova k prosazování svých vlastních zájmů. To připomíná předpoklad, že úspěšnost vyjednávání vede k oboustranně užitečné směně, pokud je mocenská pozice obou účastníků analogická. Tým autorů Alice Gojová, Vendula Gojová, Michal Burda, Zuzana Stanková a Adéla Recmanová zkoumal, jak komunitní pracovníci hodnotí vliv participace na sociální vyloučení, a vyslovili domněnku, že spolupráce komunitního pracovníka s lidmi z tzv. vyloučené komunity vede ke změně jeho náhledu na participaci obyvatel komunity. Vysvětlujeme si to tak, že komunitní pracovníci se z počátku spolupráce k lidem z komunity stavěli jako experti a postupně přijali jejich vědění jako užitečné.
V tomto čísle najde čtenář články, které se tématu PP a EP přímo nevěnují. Přesto se k němu, byť dílčím způsobem, vyslovují. Lenka Dvořáková a Mirka Nečasová ve studii mediace diskutují mj. tzv. mediační styly. Tři z nich inklinují k PP, čtvrtý, „evaluativní“, staví mediátora to role experta. Nelze si nevšimnout, že jako specifická metoda sociální práce jsou podle autorek v českém kontextu chápány ty mediační styly, které sledují spíše participativní logiku. Radka Janebová uvádí ve svém článku o vztahu praxe sociální práce a práva, že klienti vnímají právníky jako experty, což podle nich komplikuje rovnocenné postavení právníků a sociálních pracovníků. Ti by podle klientů měli být spojenci při prosazování jejich práv. Miloš Votoupal a Vojtěch Krystek se sice k tématu tohoto čísla přímo nevyjadřují, jejich studii lze i tak chápat jako důvod k domněnce, že nedostatek participace neformálních pečujících na vytváření nabídek služeb vede k tomu, že se jim nedostává pomoci, kterou podle vlastních představ potřebují.
Jana Havlíková upozorňuje, že ředitelé českých základních škol nejsou, na rozdíl od sociálních pracovníků, přesvědčeni, že je třeba institucionalizovat školní sociální práci. Domníváme se, že v českých školách není zavedeno pravidlo svěřovat nesnáze žáků ve vztazích s učiteli či strůjci šikany odborníkům na sociální interakce. Můžeme se domnívat, že ředitelé by při případném vyjednávání se sociálními pracovníky využili svou mocensky výhodnější pozici. Klademe si otázku, co by jim mohli sociální pracovníci nabídnout, aby je ředitelé chápali jako rovnocenné partnery u vyjednávacího stolu.
Otázka je, jak na základě zjištění o neochotě sdílet moc a akceptovat vědění expertů se zkušeností nebo o falešné participaci změnit praxi tak, aby expertní vědění participaci neomezovalo, ale podporovalo. Inspirativní je např. myšlenka, že to byla spolupráce s lidmi z tzv. vyloučené komunity, co způsobilo, že komunitní pracovníci opouštěli expertní stanovisko a přijali vědění obyvatel lokality jako užitečné.
Libor Musil a Jiří Winkler
